Vzpomínkový profil
Karel Procházka
Praha ho přijala v březnu roku 1944 - a on jí to vrátil celým životem. Karel Procházka odešel tiše, nečekaně, šestého září 2021, sedm desítek let poté, co se naučil chodit po jejích dlažbách. Zanechal za sebou ne prázdnotu, ale otisk - v lidech, v místech, v okamžicích, na které se nezapomíná. Byl to člověk dvou tváří, a přece jeden celek: vážný muž ve světě paragrafů a smějící se tatínek na tenisovém kurtu. Mezi těmito dvěma světy se nepřepínal - žil v obou najednou, přirozeně, jako by jinak ani nešlo.
Kolegové ho ctili. Klienti se k němu vraceli. A on jim všem dával ze sebe víc, než bylo nutné - protože pro něj spravedlnost nebyla jen povolání. Byla to páteř, kolem které stavěl každý den.
Doma odkládal tógu a bral na sebe sebe - toho pravého. Byl hravý, ukecaný, trochu neodbytný s vtipy, které znal všichni, a přesto se smáli. Manžel, otec dvou dcer, dědeček, jehož náruč nikdy nebyla chladná. Uměl sedět v křesle s psem u nohou, novinami v ruce a přesto vědět přesně, co prožívá každý v místnosti. Pozoroval. Vnímal. Byl přítomen.
Tenis byl jeho útočištěm i bojištěm. Na kurtu byl jiný člověk - soustředěný, ostrý, neúprosně přesný. Hrál naplno, bez omluv. Ale po posledním míči byl první, kdo přešel síť a podal ruku. Fair play pro něj nebylo sportovní termín. Bylo to přesvědčení, které přenesl z kurtu do soudní síně i do každodenního života.
Karlův odchod přišel příliš brzy a příliš tiše na to, co za sebou zanechal. V srdcích těch, kdo ho milovali, zeje místo, které se nezaplní - a ani by nemělo. Taková místa jsou důkazem, že někdo byl opravdu tady. Opravdu s námi.
Ale zůstal nám jeho smích - ten nečekaný, trochu hlasitý, nakažlivý. Zůstaly nám jeho ruce - pevné, když bylo třeba, jemné, když to věděl sám. Zůstalo nám jeho přesvědčení, že se věci dají dělat správně, lidsky, s grácií.
Karel Procházka nás neopustil. Jen přestal být vidět.
✦ In memoriam ✦
Profil: ukazkovy
Chcete upravit tento profil? Použijte soukromý QR kód či odkaz z vaší objednávky.